Itálie 2018 – Snesitelná lehkost bití

V neděli 2.9., zhruba v době, kdy otevírá průměrná vršovická večerka, jsme se vrátili z Itálie. 

Oddílově historicky už pošestnácté, pocitově v něčem opět poprvé. Jsme trošku pokroucení a zároveň srovnaní, dost unavení a zároveň nabití energií.Plni protikladů, takže vyvážení. Cesenatico 2018 je minulost. Náročná minulost čítající až osm a půl hodin cvičení denně, což je (jak účastníci přímořské verze soutěže Riskuj jistě vědí!!!) stejná porce jako týdenní tréninková nálož v pražském Sokole.Ano, seminář, který samotní aktéři při týmovém brainstormingu přirovnali k bojovému mravenci, olihni a jakési modré krevetě, byl především o praktikování, o objevování prostoru a o možnosti vyladit vnitřní nastavení. V písku, v moři, na betonu, na trávě. Bez alegorie šlo o jednoduchý pohyb, konkrétně úhyb, na nějž se nabalovaly každý den další akce. Nejdřív měl každý luxus starat se sám o sebe, následně až o trojnásobnou společnost ve skupině, o nůž, o hanbo, o hýbající se lapy, o výmysly strýčka Jao Lana.

Nebylo to vůbec snadné, i proto se jen málo ponocovalo, přesto, když mám najít slovo, které by vystihovalo Itálii 2018, vybaví se mi „lehkost“.

Lehkost, s jakou si každý hned ráno chodil sednout maximálně metr od bidetu.

Lehkost, s jakou byl přijat směr a účel programu.

Lehkost, s jakou se makalo a (s výjimkou cest autobusem) popíjelo jen zlehka, aniž by to někdo musel zdůraznit.

Lehkost, s jakou si spolu mohli zacvičit dva nositelé pásků na opačné straně barevného spektra.Lehkost, s jakou jsme si mohli dát bez výčitek zmrzlinu i po 22 hodině.

Lehkost, s jakou se dalo (skoro) všechno odcvičit, i když někomu například chyběly vazy v koleni.

Lehkost, s jakou Saša udělal v den odjezdu zkoušky na 4. kyu.

V téhle atmosféře bylo následné bití (a že ho bylo) snesitelné. Důkazem budiž to, že lékárna zůstala téměř vždy zavřená a nejčastěji používaným medikamentem se stal jelení lůj.

Oukej, dala by se najít i negativa. První den po příjezdu bylo jen 17 stupňů, navíc pršelo a foukalo, už druhý rok v řadě nebyly lasagne, kvůli slejváku těsně před odjezdem zavřela cukrárna Mirage, místní nedoplňovali zásoby toaleťáku a ten divnej pán v hotelové kavárně nám úspěšně vnutil víno za 8 euro. Navíc nás bylo „jen“ 14. Oproti časům, kdy jezdilo přes 40 členů oddílu, je to málo, řečí statistik jde však stejně jako tehdy o číslo, které vyjadřuje zhruba polovinu aktivně cvičících lidí. 

Zbyl i čas na to spočinout a popřemýšlet. Uvědomit si, že doba změn, rychle se měnících impulzů a zvyšujícího se tlaku se nevyhýbá nikomu a na týdenním intenzivním semináři daleko od domova je tak trochu víc času všimnout si toho. Vyvádění v Cesenaticu sneslo spoustu příměrů a mohlo připomínat i romantickou scénu uprostřed akčního filmu. Na první pohled to vypadá jen jako (možná zbytečné) zpestření scénáře, ale tak nějak na to celou dobu čekáte. A pak, když je po všem, začnete najednou hlavní děj vnímat jinak.Aspoň na chvíli zůstane jen lehkost. A o to pořád (minimálně v Itálii) jde.