Taliánsko 2019 – report z XVII. intergalaktického semináře

Itálie 2019 – posedmnácté a poprvé

Ještě v nás doznívá únava a v uších šumí moře, další intergalaktický seminář máme za sebou. Ač v Cesenaticu posedmnácté, tenhle srpen byl v lecčem poprvé. Vlastně je malým zázrakem i to, že se nakonec hrstka odvážných nezalekla protivenství v podobě komplikované dopravy, na poslední chvíli inzerovaných místních poplatků a nejistoty, jak to všechno vlastně nakonec bude, a italské soustředění se nakonec stalo skutečností.

Nikdo z nás nejel poprvé, dobře jsme věděli, do čeho jdeme – dotknout se základů, prožít a procítit si principy toho, co v oddíle vlastně cvičíme, poznat tak trochu sami sebe, a být prostě spolu. I když program byl kvůli náročnosti cesty o něco kratší (řidiči zkrátka potřebovali být odpočatí), rozhodně toho nebylo málo, a nejen po nezbytné večerní zmrzlině, nakoupené letos nejen zaklínadlem „Gruppo Boris“ ale i mávnutím kouzelné oranžové pásky, ale i po vydatné stravě (letos bylo na přidání fakt dost) jsme usínali jak zabití. A to i přesto, že nás každý druhý den ze sousedního pozemku do pozdních nočních hodin oblažovala živá hudba.

Každé ráno mělo jinou příchuť, užili jsme si Sašovu fyzioterapeutickou, Lucky masážní, Aničky aerobikovou a další rozcvičky, čekaly nás osvědčené konzervy, tenisáky, Jao-lanovy zapeklitosti, cvičení s noži, Ivanovo večerní hanbo, náročnost toho všeho po půldenních stupíncích zvolna narůstala, a i když to někdy bylo „na bednu,“ mělo to smysl a cíl.

Vracíme se možná s otázkou – jak dál, jaký bude ten příští seminář? Bude zase v Cesenaticu, nebo někde jinde? I když je tu teď těch otazníků víc, jedno je jisté – tohle si přece nenecháme ujít!

Jirka