O velké zkoušce

Na idnes.cz vyšel článek o významu červených baretů ve Specnazu. Popisuje se tam jeho získání, co to pro jeho držitele a zájemce o jeho získání znamená. Hodně se tam prodlévá u zvnějšku málo porozumitelnému faktu, že při jeho získání může adept přijít i o život, mnohem méně pak co pro člověka znamená, když zkouškou prošel – ne hned, ale pro jeho další životní dráhu.

Existují velké životní zkoušky (teď nemám na mysli vysoká škola, založení rodiny apod.), které jsou plně volitelné, nikdo vás do nich netlačí a přesto považuje nemálo lidí za zajímavé je podstoupit. Říká se jíim životní výzvy. Sem to píši proto, že v bojových uměních jsou podobné zkoušky, zvané mistrovské (a obdobný charakter má i získání instruktorského symbolu – u nás třeba černého trika). Nedá se to dostat ani trochu snadno.- průměrná čekací doba je 3-4 roky na instruktora a 10 let na mistra. Ve srovnání s „barety“ delší, ale zas mnohem méně intenzívní (pokud to vůbec jde srovnávat).

Podstatné pro adepty jakýchkoli podobnoých zkoušek asi je, že určité věci nejdou koupit, nejdou dostat darem, jdou získat jen s velkým sebezapřením. To motivuje, některé okouzluje (jiné naopak: „Nejsem přece blázen!“). Ale především to dává možnost změnit život, náhle se posunout o patro výš a podívat se na svůj život a dosavadní životní cíle z nové perspektivy. Velká zkouška je vždycky i velká životní změna. Když si to zaplatíte, ukradnete, dostanete, obejdete, změna se nedostaví. Je to to něco navíc, co vám „rozumný“ životní cíl nikdy nedá a dát nemůže.

Velká zkouška často člověka také nekatapultuje dopředu, jak se mu zdá když o ni usiluje, ale naopak. Učiní ho k jeho překvapení spíše skromnějším, upozaděnějším a dokonce ho dokáže dobrovolně vyčlenit ze společnosti. Prožitek, velká práce na sobě a dlouhodobé přehodnocování smyslu a možných cílů života zcela převrací zažité postoje a přístupy. Úspěšný adept na velkou zkoušku se stává často po absolvování samotářem, protože zažil něco, co druzí ne a to, co zažil, je nesdělitelné. Jakžtakž si rozumí jen s těmi, kteří to také zažili, ale i zde jsou velké rozdíly ve vnímání.

A ještě k článku – na konci je zajímavá zmínka, že dříve dosahovalo červeného baretu („velké zkoušky“ v tomto pojetí) až 30% adeptů. Dnes třeba jen 6% (5 z 60-80 uchazečů). Snižující se počet adeptů a i těch, kteří velkou zkoušku splní, je, zdá se, trendem všude.

Co to asi říká o současné společnosti? Něco o obecných fyzických (ne)dispozicích? Nebo spíše o psychickém etatismu společnosti, o sníženém zájmu o mimořádné osobní cíle, o společnosti, kde je elitní testosteron vnímán jako něco nepatřičného, překonaného, špinavého? (Používám slovo testosteron, ale nemíním tím jen muže, velkou zkoušku může podstoupit muž i žena, kdokoli.) Nebo je to snad dnes jen rozmělněno mnoha výkonostními možnostmi, které dnes svět nabízí v širokém spektru, ve kterém se každý najde dříve, než narazí na možnost absolvovat „svou velkou zkoušku“ (vč. např. sportovního a herního adrenalinu)? Nebo prostě ve všech dobách existuje jen určité omezené procento adeptů, které se rozšiřuje jen adekvátně rostoucí populaci? Ponechává to velký prostor k úvahám.

Na závěr bych chtěl dát „zasvěceným“ už jen k úvaze, zda ti, co prošli velkou zkouškou, se dostatečně snaží ukázat ostatním, co ta meta vlastně znamená, a že tato příležitost tu stále je a že to dává víc než jen „krev, pot a slzy“, jak to aspoň vypadá zespodu (abych parafrázoval Churchilla). A jestli snad ti, co prošli, nemají povinnost to ukazovat dál. Možná tím, že jsem obstál(a), beru na sebe úkol dávat o tom zprávu dál. Když to nedělám, zpronevěřuji se úkolu, který jsem získáním jakékoli obdoby „červeného baertu“ přijal za vlastní.

Odkaz na článek, který se stal podnětem k této malé úvaze:  https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusko-ruska-garda-rosgvardija-cerveny-baret-zkouska.A191107_205424_zahranicni_aha