Mistře vyprávěj

Chtěl jsem se věnovat sportu, který by rozvíjel tělo komplexně (sílu, vytrvalost, koordinaci pohybů, a postřeh). Většina sportů, co znám, vždy klade větší důraz jen na některé skupiny svalů. Jenom v jitsu se mi povedlo najít příjemné skloubení statické sily, dynamiky a koordinace. Zároveň je v tom nádech japonské kultury a filosofie, a to posouvá cvičení až do dimenze rozvoje osobnosti. Navíc z tréninku téměř vždy odcházím s pocitem, že jsem se naučil něco nového.

 

Od svých 12 let cvičím jógu a občas si chodím zaběhat, na nic jiného mi bohužel nezbývá čas.

 

Cvičení pomáhá zbavit se každodenního stresu. Po těžkém dni v práci (a před tím ve škole) si zajdu na trénink, kde se 1,5 hodiny soustředím jen na cvičení, svého sparinga, a sebe. Skvělé se „vymlátím“. Odcházím zklidněný a příjemně unavený. Pro mne je bojové umění protipólem ke každodenní rutině.

 

V oddíle cvičí lidé všech věkových kategorií a různých tělesných proporcí od drobných dívek až po opravdu velké chlapy. Nejsou tu žádní rváči, všichni se navzájem znají a nikdo nechodí na trénink, aby ubližoval jiným. U nás zřídka kdy dochází ke zraněním, takže cvičení je dostupné opravdu každému.

Po více než 10 letech cvičení už ani neumím udělat hranici mezi cvičením a osobním životem. Tréninky až 3krát týdně se staly jeho nedílnou součástí.

Měl jsem období, kdy jsem nebyl v ČR, nebo jsem měl zranění, a nemohl jsem několik měsíců cvičit, ztratil jsem formu a nechtělo se mi na tréninky. Pak má člověk pocit, že začíná úplně od začátku. Jenže forma se po pár měsících vrátí a byla by škoda zahodit všechna ta léta dřiny.

 

Ju-jitsu je dlouhá cesta z bílého pásku na černý to trvá 10let i více. Pokud se touto cestou rozhodnete vydat, nebudete litovat. A nemá cenu dlouho přemyslet, zda cvičit nebo ne. Přijďte a vyzkoušejte. Buď vás to chytne, nebo ne. Jediné, co můžete ztratit, je pár hodin svého času.

 

Přípravy na zkoušky na hnědý pásek. Dělal jsem ty zkoušky na 3krát a během opakovaných příprav mi do sebe začaly zapadat detaily jednotlivých technik. Předtím jsem tolik nevěnoval pozornost drobnostem, byl jsem rád, že jsem techniku zvládl. Až během příprav na 1.kyu mi začalo docházet, že detaily jako je dobře provedený úchop, postavení nohou, dokonalé rovná záda, přenášení váhy atd. udělají v každé technice nejvíc.

 

Gratulace k prvnímu danu

Včera, 5.10.2013, kolem šesté večer, složil pod bývalým biskupským hradem Mírovem, dnes nejpřísněji střeženou věznicí v České republice, Michal „Suby“ Soubatchev 1.Dan Ju-Jitsu a stal se tak plnoprávným jedenáctým mistrem v řadě našich primus inter pares – prvních mezi rovnými.

Byly to velmi technicky zaměřené zkoušky, představující široké pásmo možných variant, zároveň ale neslevovaly z přísné etikety, jakou předepisuje WJJKO. Michal tím završil své desetileté učňovství a tovaryšství a nebyla to cesta lehká. Rodák původem až od Bajkalu musel překonat i jazykové bariéry, musel řešit i společenské úzy a zvyklosti, které jiní řešit nemusí. Díky své houževnatosti, bojovnému srdci (neexistuje pro něj slovo „nejde“) a také otevřené a veselé povaze se dokázal v posledních zvláště dvou letech přímo zázračně zkáznit, dostat pod kontrolu přirozenou agresivitu „muže z východu“, naučit se pokorněji přijímat osud, který ho několikrát sekl úrazy, soustředit se na to, co je opravdu důležité a nakonec čestně dosáhnout, co si předsevzal.

Jistě, a to je třeba přiznat, zkoušky před mnoha lidmi a před vysokými technickými komisaři jsou vždycky zápasem se stressem. Chtěj nechtěj, můžeš být sebelepší, stejně tě stress sváže, zmenší rozsah pohybů, zkrátí dráhy, zklopotní provedení, které se jindy dělá jakoby samo. Zkušení trenéři proto nikdy nepustí ke zkouškám člověka, který je připraven jen na „dobře“, protože stress sundává kvalitu až o stupeň a nedostatečná známka pak může snadno zaskočit. Proto se to také tak dlouho připravuje, až to má někdy víc prvků představení než prověrky.

Michal byl rozhodně důkladně připraven a výsledná známka proto mohla být podle mého odhadu okolo dvojky. Právě proto ale v mých očích prokázal Michal své skutečné kvality už o pár dní dříve, v závěru běžného tréniku při boji ve skupině. Elegance, technická variabilita, preciznost, vysoké nasazení a zároveň přehled nad situací a samozřejmá kontrola útočníků, aniž by se jedinkrát snížil k více než náznaku tvrdého zakončení a to i ve složité skrumáži, mi v té chvíli potvrdilo, že jeho osobnost už dozrála a označení mistra si plně zaslouží. V té chvíli měl u mě už podepsaný glejt.

Něco podobného nejde sehrát, v tom nepomůže náhoda, ne ve dvou minutách a nemilosrdnosti „obyčejného“ tréninku, kdy sparingové vědí, že mu nemohou nic zkazit a tak řežou co se dá. Skupina je u nás juge en chef, nejvyšší soudce, tam se ukáže, jestli to je nebo není. A jestliže to jednou je, je to už vždycky, protože technika, taktika, pohyblivost, kondice a celková strategie se tu musí sejít v rozsahu přinejmenším 2x 40 vteřin (jedna skupina je beze zbraně, druhá se zbraněmi), a k tomu žádný zázrak ani dohody nepomohou.

Mírovské zkoušky tento proces pro mě proto pouze veřejně potvrdily a legalizovaly.

A ještě něco, možná to nejdůležitější: Jestliže jsou velké zkoušky před komisí stále více především hrou pro diváky, někdy hůře jindy lépe odehranou (Mírov o tom ví své), je naprosto nezbytné, abychom my jako učitelé kládli důraz na svůj vlastní úsudek; na původní smysl předávání mistrovského pásu. Učitel totiž musí svého žáka pochopit, porozumět mu a uvěřit mu; musí se na vlastní oči přesvědčit, jak vypadá a jak kvalitně je opracován „mistrovský kus“, jimiž tovaryš završuje své těžké období. A když mu vystavuje výuční mistrovský list, musí už stát celou svou osobností za ním, svým bývalým žákem – nyní už kolegou a zasvěcencem. Mohou být místa, o nichž ví, že ještě budou dozrávat, ale o jádru nesmí pochybovat. Cokoli jiného by degradovalo oba.

Předáním pásu se totiž potvrzuje ještě něco – že dlouhodobá a vyčerpávající práce všech instruktorů, učitelů a trenérů při rozvoji tohoto člověka nebyla marná: a že skupina zasvěcených přemáháním, překonáváním a touhou být lepším se rozrostla o další osobnost, vedle níž stát a s níž se přátelit, je ctí a radostí.

Cesta

  • Rokyu (bílý pás)

    Selhání kroniky

  • Gokyu (žlutý pás)

    Selhání kroniky

  • Yonkyu (oranžový pás)

    19.12.2004

  • Sankyu (zelený pás)

    1.10.2006

  • Nikyu (modrý pás)

    9.12.2007

  • Ikkyu (hnědý pás)

    2009

  • 1.Dan

    4.10.2013

Oblíbené techniky

O-goshi

Zime-waza

Atemi

Low kick