Tradice znamená  předávání, a to nejčastěji předávání poznání a schopností. Takovou tradicí by se dal nazvat každoroční seminář pořádaný Ju-jitsu Praha na písečných plážích klidného italského městečka Cesenatica. 

Již několik týdnů před odjezdem se šuškalo, že tentokrát se program vymkne zajetému programu, což znělo lákavě. Červencový  Newsletter s bližšími informacemi to potvrdil a u přihlášených účastníků vzbudil směs očekávání, těšení a obav.

Jen počkej, zající
Den se sešel se dnem a nastal den odjezdu.  Do autobusu se posadilo nejdříve pár čtverců tatami, do kufru autobusu pak nezbytný erár - dlouhé hole, falešné i opravdové nože, lapy, rukavice ultimátky, zdravotnický materiál, repráky apod., následně bagáž a poté mistři, instruktoři a samotní účastníci. Když přistoupili i řidič a jeho žena, koně pod kapotou zaržály a autobus se dal do pohybu. Řidič sice nevybral hned první zatáčku u legendárního Ďolíčku moc kvalitně, ale jakoby tušil, že základní pravidlo je uhnout, bravurně zahnul na koleje, čímž se vyhnul hrozícímu střetu se semaforem.

Cesta z města
Cesta plná natěšených účastníků zájezdu poté pokračovala za bujarého veselí, které přerušil až hlubokomyšlenkový film Karate Tiger I. Během cesty byli účastníci zájezdu rozděleni do nabušených teamů, pod dohledem statných opatrovatelů a jedné opatrovatelky. To jsme již  věděli, že po celou dobu semináře bude vedle cvičení probíhat i aktivity s názvem TBC  (Teambuidlingová Cvičení).  Za několi hodin nás již čekalo vedrem a sluncem prodchnuté italské městečko Cesenatico.

Tak šel čas
Po bleskovém vybalení následovalo převleknutí a první kontakt s pískem.  Program semináře byl totálně překopán a doznal změn především v možnosti výběru činnosti, na kterou zrovna máte chuť, či je vám blízká - zde je modelový příklad dne: po půlhodinové rozviččce v 7.00 následovala snídaně od 8.00, poté od 9.05 krátká rozvička, a poté již ostrý trénink, společné cvičení obou skupin a pak rozdělení  do A a B skupin, poté výběr jedné z "disciplín" Box (Uhelné sklady), Taebo (zapoť se s hudbou), Power jóga (sebeprotažení na skřipci), Břišní tance (dokonalé uvolnění), Hanbo (lepší míti tyč, nežli pěst) nebo volno (nabírání sil). Podmínkou bylo, že jednu z "disciplín" musel jedinec absolvovat min. 4x + 6x cokoli dalšího z nabídky a 1x musel mít volno (k tomu půldenní  volno pro všechny v třetí kritický den), pak následovala dvacetiminutová VIP (destruktivní záležitost pro starší a pokročilé), u které vorvani na pláži nechápali.

Béčko se věnovalo s Davym základům vstupů a úderů. Áčko se pod vedením Ivana inspirovalo bojovým uměním Wing Tsun a drilovalo po celé hodiny vše dobré, co si lze z tohoto umění vzít - v moři i v nemoři. Písek lezl opět všude. Únava se stupňovala a z divných písečných postav přestali mít ostatní spolubydlící v hotelu srandu.

Mýty opředený spolek KTBU (Klub Teoretiků Bojových Umění) každé ráno trpělivě servíroval moudré citáty pro udržení bojového ducha. Zuřivý a neúprosný reportér a statistik v jedné osobě, Martin, svými dotazy zpovídal kde koho a přitom dokázal, že statistika má cenné údaje.  Rozjetý Píťa složil úspěšné instruktorské zkoušky a zařadil se tak mezi ty, kteří snad už napořád vyměnili zatuhlost  a sílu za uvolněnost a akční ladnost. Kuchař se až na úlety snažil. Masožrouti se nemuseli bát brutální "výživné" kombinace z minulých let - párek s hranolky, a vegetariáni dokázali,  že i týdení zápřah lze zvládnout bez kousku masa. Ovšem známý kuchař  Zdenda Pohlreich z pořadu Ano šéfe! by ho hnal svinským krokem na Mars. Proč cpal do hrášku a vajíček špek, to je dodnes záhadou. Kdo to má vyndavat?  Večery trávil každý po svém - karty, zmrzlinárna, pivo, vínko, vodnice, kecání.

TBC není tuberkuloza a 69 není prdel

Teamy po celý týden plnily záludné Davyho ukoly, u nichž nikdo netušil, kdy přijdou a jak se vyvinou. Příkladem budiž v půl dvanácté v noci papírek, který sděloval, že do 25 minut musí celý team sehnat všechny (i spící) jedince a navíc dát do kupy např. botu přesné velikosti, kytku nebo bodlák, přesně odměřený litr mořské vody, provázek dlouhý 120cm, fotografii, kus oranžového oblečení... To však nebylo nic proti závěrečné "hře", trefně pojmenované "69". Tušíte? Ano, celý sedmičlenný team musel absolvovat skoro 70 km. Cílem bylo hlavně zúčastnit se, ale znáte to. Čili jsme honili kilometry ve dvojicích na asfaltu, v běhu pozpátku, s tatami v moři nad hlavou, s pinpongáčem na lžíci, s obručí poháněnou
vlastní silou na silnici, a když jste to měli všechno splněno, musel celý team absolvovat všechny trasy společně znovu spojen zmiňovanou obručí.  Hrábli jsme si na dno - zelené čaje, energetické nápoje, banány, čokolády v nás mizely, jen aby jsme dokázali, že to dokážeme. A dokázali. Nikdo neodpadl a v čase kolem 2 hodin 15 minut dokončili tuto šílenost všichni. Těm, co vydrželi do ranních hodin slavit lze jen vzkázat, že vlastně žádnou fyzičku za celou Itálii nezískali, neboť jedna prokalená noc vše vrací do původního stavu - tělo si všímá jen odbourání chlastu. Jejich volba - nic není povinné. Poslední dopolední cvičení ve čtvrtek  bylo již třešničkou na dortu povedené Itálie 2010. Pokud to vlastně nebyla Itálie nejpovedenější?!

(Ne)závěr
Mám dojem, že za nastavenou laťku kvality může především kolektiv mistrů, kteří nenechali nic náhodě, a jejich zkušenosti jsme hltali všichni plnými doušky. Ivan, Davy, Slunce a Pája byli přesně tím, co služebně mladší potřebovali zažít a starší si připomenout. Za to jim patří dík a doufání, že nás ještě dlouho budou vést po dlouhé cestě, která nemá cíl v černém pásku, ale jím právě začíná. Arigató!