Libor Rožnovják
(1959 – 2019)
4.Dan Kobudo, 4.Dan Hanbo-jitsu, 2.Dan Judo, 1.kyu Aikido, zakladatel školy Rojin-Lijang, profesionální shiatsu-terapeut, bojovník, autor několika knih o shiatsu, učitel a velká postava českého bojového umění přelomu milénia. A mistr, který měl velký vliv na to, co děláme a jak to děláme a hlavně, jak o tom uvažujeme.
Bylo to tuším, že v Itálii kolem roku 2000, první naší Itálii vůbec, ještě v režii Libora Rožnovjáka. Cvičili jsme, už byla měsíční noc, nic nebylo pořádně vidět a Libor s hanbem mi cosi šíleného předváděl. A na mé unavené vrčení, že nedokážu s dostatečným nadšením provést jakýkoli šílený kousek, který si vymyslí, dopadl zase na zem, podíval se na mě a laskavým smutným hlasem se mě zeptal, jestli se bojím umřít. Někde v povzdálí hučel příliv a tahle otázka mě od té chvíli pronásleduje dodnes. Jestli jsme připraveni, když se tak oháníme bojovým uměním a jeho smrtelnými finesami, na to, že jednou ten poslední krok musíme udělat.
Libor, jsem si tím jist, byl připraven celý svůj život. Žil na jeho hraně a neustále ji překračoval, aby otestoval, co jeho mysl a tělo vydrží; a osud mu dovolí. Mezi jeho žáky a přáteli se tradují desítky historek, z nichž většině, kdo ho neznal, neuvěří.
Byl fyzicky mimořádně disponován. Přesto, i ve svých nejlepších letech, to byl nenápadný třicátník s trochu zamračeným výrazem; hubený, šlachovitý; kterého každý podceňoval, dokud nesvlékl kimono a neukázalo se jeho úžasně vypracované tělo, postupem času se pokrývající stále větším množstvím jizev. Vyprávěl, že když začínal, vstával kolem čtvrté a dvě hodiny, před odchodem do práce (dělal v té době truhlařinu) tvrdě cvičil. Odpoledne a večer se pak vracel znovu na další a další hodiny do tělocvičny. Jednou ráno cvičil přímo v malé dílně, točil s nunchakou, neodhadl vzdálenost a rozříznul si předloktí o ostrý plech upnutý ve svěráku, až na kost. Ruka srostla, ale vždycky už byla výrazně slabší než ta druhá. Dlužno dodat, že ta slabší byla jako ze železa a dávala rány, jako když kopne kůň.
Zvládnul všechny možné v té době známé gymnastické prvky a desítky dalších sám vymyslel. Vždycky o rozcvičce na semináři ukazoval nové šílenosti, které jsme s nadšením a s nevalným výsledkem následovali. Jeho rozcvičky byly pověstné – mohly trvat i dvě nebo tři hodiny, a když skončily (on byl příjemně rozehřátý), někteří už nebyli schopni pokračovat dál, jak byli unaveni.
Koncem 80.let založil v Jihlavě školu sebeobrany a během 90.let se začal naplno věnovat kobudo a poté shiatsu. Sestudoval co šlo a pak se rozhodl odjet do Anglie na 14 denní kurz, protože tam byli v Evropě nejbližší opravdu kvalitní terapeuti. První týden se jimi nechal vést, pak ho to přestalo bavit a řekl jim, že by jim rád udělal nyní ošetření on. Zbytek mezinárodního kurzu vedl celý sám.
Doma zakládá vlastní školu, kterou nazve Rojin-Lijang. Jejím programem jsou chladné zbraně z Okinawy, hlavně střední hůl hanbo, a výuka a praktikování shiatsu. Název školy sestával z prvních písmen jeho jména a tradičního spojení taoistických antagonismů, z nichž povstává podle východní mystiky celý svět (a když ne celý svět, tedy vše podstatné v něm) – jin / jang.
Pak rozjede i ambiciózní projekt certifikovaných shiatsu seminářů. Po republice vznikají koncem 90. let jednotlivá shiatsu centra vedená jeho žáky. Vydává dvě rozsáhlé knihy, věnované shiatsu jako léčebnému umění nebo spíše celostní léčební medicíně. Jako renesanční osobnost do nich ale vecpe úplně všechno, co kde do té doby sesbíral a vyzkoušel. Od moxy a dráhové diagnostiky po moderní fyzioterapii, což vybudí velké vášně jak mezi lékaři tak i mezi „čistokrevnými“ léčiteli, jimž oboum se s chutí posmívá.
Všechno co přebírá, osobně vyzkouší, dokonale zvládne, vylepší a posune o kus dál. Většinu toho, co tvrdí, má z vlastní zkušenosti. Je třeba vyznavačem a znalcem čajů, které mu dodává jedna známá, přímo z Číny. Jednou mu představila vzácný a velmi silný čaj snad odněkud z Nepálu. „Libore, s tímhle neexperimentuj,“ řekla mu tenkrát, „je to mimořádně silný čaj, co tě může i zabít, používá se třeba k anestézii, musí se ho dávat jen lžička.“ Libor přišel domů a dal si ho tři lžíce. Později říkal, že napřed mu začalo zajímavé a příjemné mravenčení rukou a nohou, pak se mu začala rozpínat hlava, říkal si paráda, konečně něco zajímavého, pak mu to v hlavě bouchlo a dva dny ležel jako mrtvola, nemohl se ani pohnout. Třetí den se jakžtakž zmátořil, provedl celkovou očistu, rozdýchal to a řekl, že to bylo teda setsakra divné a jestli to nebyla nějaká náhoda. Tak si to namíchal znovu – a prásk, bílé světlo, a jako mrtvola ležel zas další dva dny…
Jeho byt a ordinace (tak nazýval své magické prostory, plné dřeva, drahých kamenů, zbraní a vůně santálu a čaje) byly plné jím vytvořených dřevěných artefaktů, zbraní a cvičebních a léčitelských pomůcek a také návštěv. Jednou mi tam ukazoval půlmetrový kužel z tvrdého dřeva s vysoustruženou koulí o průměru asi 15 cm navrchu. Vážil dobře deset kilo. Sotva jsem ho nataženou rukou zvedl. To je pro posilování prstů, řekl mi tenkrát a začal si ho lehce nadhazovat a přehazovat. „Vyrobím si ještě jeden, ze železa s kamenem, pro bojovou praxi,“ zasnil se přitom.
Kužel byl takový pra-kettlebell, dnes drahá móda. V mnoha věcech Libor předběhl dobu o celá desetiletí. Pacienti ho v té době vyhledávali z celé republiky i zpoza jejích hranic. On sám ale nikdy nepřekročil tvrdou komerční linii, i když o tom hodně snil, jak bude slavný a úspěšný, a to bylo také jednou z příčin jeho deziluze. Rozdával se druhým, sám ale nic vlastně nikdy neudržel.
To, co bylo fascinující pro jeho pacienty a žáky, kteří „brali Libora“ po kapkách jednou za čas, muselo být ale mimořádně obtížné pro jeho nejbližší, především rodinu, a nebylo divu, že to dlouhodobě nemohlo fungovat. Přesto se stali všichni experty v shiatsu a jeho syn André si na svém otci nakonec vybojoval mistrovský titul (což muselo být mimořádně obtížné).
Jednadvacáté století se také ukázalo být jiné než dvacáté. V tělocvičnách postupně převládla povrchnost, rychlost a fitness přístup, dlouhá cesta bojovníka oslovovala stále méně lidí.
Renesanční bytosti typu Libora se stále hůře prosazovali. Ve druhém desetiletí se Libor proto s určitou porcí hořkosti stáhnul a školu předal Andrému, který ji nyní vede dál a řekl bych, že dobře a úspěšně. Svůj díl měly i zdravotní problémy a patrně také věčný průvodce osamělých mistrů, mnichů a obecně umělců, drak alkohol.
Po šedesáti letech Libor završil svou dráhu. Žil rychle, tak rychle, že jiným by to vystačilo na několik životů. Žil naplno. A celou dobu s respektem k smrti, na kterou byl oproti všem ostatním vždy připraven. Když popisoval, co pro něj znamená shiatsu, jeho životní cesta, napsal: „SHI(ši) v překladu znamená nepohodu, smrt, degeneraci. TSU (atsu) je možné přeložit jako odtlačení, zastavení, oddálení. Volně přeloženo SHIATSU je zpomalení degenerace (smrti).“
Díky, Libore, za vše, co jsi nám dal. V našich myslích a v našem cvičení budeš žít dál. Za všechny Tvé žáky a přátele Ti posílám pozdravy do země Rojin-Lijang, kde na nás od pátku 20.prosince 2019 s důvěrou čekáš.
Ivan Vágner
