běhlo skoro přesně 13 let, co se jeden mladý, drsný, nadějný a nadšený karatista z Prostějova, co nám všem později dával strašně do těla a jehož „zářezy na pažbě“ (počet zranění, která v oddíle způsobil) patřily k nejbohatším a nejproslulejším, objevil po skončení kurzu, který – pokud to dobře počítám – vedl (v té době rovněž štíhlý a ženami obletovaný) Davy. V řadě při nástupu stál tento karatistický výhonek, tohle pyšné karatistické embryo, s bílým páskem vedle stejně natěšených začátečníků jako byl Petr Kubelík (1. Dan 2009), Michal Kubelík (1. Dan 2010), Zuzka Skálová (1. Dan 2012) a dalších…

Marně ale pátrám v paměti, co se vlastně stalo, že leta ubíhala a tenhle talentovaný sportovec, ačkoli s námi jezdíval do Olomouce za Luďkem Prudkým (začátky Systemy v Čechách, dávno před jejím oficiálním zrodem), za bratry Doležalovými (žáci bratrů Brudných z Polska) a na semináře do Vyškova (které v té době vedly špičky německé, slovenské a rakouské policie), účastnil se kdekterých Itálií, Mikulášských seminářů, Ninjů v Ráji a dalších na hlavu padlých akcí, co jsme vymýšleli… nešel stejně rychle nahoru jako jiní. Pravda, měl několik výpadků, z nichž některé – jako jeho legendární přeskok tří kostek při zkouškách na 4.kyu – ho na čas uvrhl do péče lékařů… Ale muselo v tom být i něco víc, a řekl bych, že to byla nejspíš jeho skromnost.

Dodnes ho obdivuji, že přesto, že byl – proti většině členů – starší a silnější a šel u nás dopředu mnohem pomaleji, než by býval šel v karate, dokázal tady zůstat, vydržet a vyrovnat se se všemi šílenostmi a nápady, kterými jsme ho za ta leta obšťastnili.

Něco ale na těch šílenostech ho muselo zajímat, protože v několika posledních letech se stal dokonce sám jedním z úspěšných organizátorů různých úchylných akcí, jakými jsou třeba naše mezikontinentální semináře. (A též jejich úspěšným organizátorem, který po jejich skončení neváhá vytvářet obrovské excelové soubory s desítkami tabulek jimiž zcela spolehlivě poplete všechny tak, že ne všichni si jsou jistí, že byli na stejné Itálii jako on…)

Předělat se z přímočarého, tvrdého, rychlého a technicky jednoduchého stylu jako je Shotokan a Godju-ryu karate na pomalejší, myšlenkově spletitější, měkčí a bláznivější styl Ju-Jitsu, je neobyčejně těžké. Málokdo to vydrží (vím, co mluvím, sám jsem si tím prošel). Před pár lety jsme spolu nezávazně klábosili a on si povzdechl, jak je ten přechod těžký: „Je to hrozné, Ivane,“ svěřil se mi tenkrát smutně, „už nemám ani tu tvrdost, rychlost a dynamiku z karate, ale ještě nemám ani tu měkkost a pružnost z Jutsu…“

Podceňoval se jako obvykle. Protože je mimořádně pracovitý, ve skutečnosti právě v té době začal jít nahoru a v jeho osobě se báječně spojily oba na pohled rozdílné systémy. Jeho jutsu je dnes stejně tak tvrdé jako měkké a o to nebezpečnější. Dokonce bych si troufal tvrdit, že na první pohled je jedno z nejzajímavějších a divácky nejvděčnějších. Protože ví, co dělá a má znalosti z obou systémů. (Jen se škrcením si úplně netyká a když dostane zbraň, raději ji zahodí, aby člověka umlátil mnohem rychleji svýma obrovskýma programátorskýma rukama…)

Patrně v téhle chvíli vyskakuje, aby protestoval, že to tak není, ale to je tím, že je zároveń skromný – a protože je skromný, strašně nerad dělá zkoušky a když už je dělá, je tak strašný nervák, že zkazí, co se dá. Naštěstí ty dnešní nezkazil.

Aha, já zapomněl. Asi jsem měl na začátku říci, že ten tehdejší kluk z Prostějova, někdejší nadějný karatista (na jehož úderové technice to je stále vidět), báječný společník a organizátor z Cesenatica, přítel a kamarád, složil právě dnes, 5.4.2014 v sedm večer ve velkém judosále vršovického Sokola, před pochmurně se tvářící komisí (L.Petráš, 8.Dan Ju-Jitsu, J. Banczel, 4.Dan Judo, I.Vágner, 3.Dan Ju-Jitsu) v závěru Grand semináře (dvanáctého, Karle, dvanáctého!) naprosto s přehledem zkoušky na 1.Dan Ju-Jitsu podle zkušebního řádu World Ju-Jitsu and Kobudo Federation.

A stal se tak po 13 letech 12-tým právoplatným držitelem černého pásu u nás.

A protože žáci mají u nás jen křestní jména (to z bezpečnostních důvodů), zato mistři i příjmení, mohu s potěšením oznámit, že jméno našeho dvanáctého mistra je Martin Pištěk.

Martine,

děkuji ti za čas, který si s námi až dosud strávil. Mohu říci, že jsi byl vždycky pro všechny přínosem a nikdo tě nebere na lehkou váhu (zvláště ty modřiny a různá tržná zranění nás nenechají). A jsem si jist, že to, co jsi nasbíral ve svém dlouhém žákovském období, bude přínosem pro všechny, kteří ještě přijdou. Protože jedním z největších, pro žáky dlouho neuchopitelných tajemství bojových umění, je umění vlastní osobou a vlastním životem učit druhé. A na tohle tajemství jsi už přišel.

Tvůj učitel